"Možná písničky déle vydrží, když je člověk dlouho píše. Víte, mě nebaví to, co by uměl každý. Naše muzika přináší i jazz a další vlivy, hodně si toho navymýšlíme. Rozhodně se nechceme v ničem omezovat," říká Vlasta Redl. Dvanáct skladeb, ve kterých se proplétá folk, tvrdší rock či lidové motivy, mu dává za pravdu.

Titulní píseň nechal Redl nazpívat Petru Šany Šanclovou, kterou prosazuje jako velkou naději domácí scény.

"Takovou píseň zazpívá nejlíp ona. Představoval jsem si příběh britského vojáka, který se vrací z kolonií a nechává tam holku. Strašně se těší domů, už ví, že se tam nikdy nevrátí. Dívka na něho stále vzpomíná. Posílá mu po indické řece květiny a on je doma vidí. Vypadá to jako zázrak, jako když člověk nahraje píseň a kdesi v Karlových Varech si ji někdo poslechne. Písně jsou vlastně dopisy," vysvětluje Vlasta Redl.

 

Podobně jako Karel Plíhal nebo Jaromír Nohavica stojí i tento písničkář mimo hlavní proud populární hudby a na sídle v Kobeřicích u Slavkova si dělá hudbu po svém. Folkaři mu kdysi vytýkali, že hraje na elektrickou kytaru, rockeři byli překvapeni jeho citem pro spojení bigbeatu s moravskou lidovou zpěvností.

"Mladší posluchači už necítí potřebu se žánrově omezovat. Chtějí slyšet muziku a bavit se. To mi docela vyhovuje," řekl Redl, když s kapelou objížděli letní festivaly.

K jeho stylu patří i smysl pro humor. Například v alkoholické valašské písni Rafajův zákon si pohrává s Archimédovým i Pascalovým fyzikálním zákonem. "Je uvedeno na obalu: Tlak v přenášených kapalinách se nemění a zůstává kolmý na plochu. Píseň je trochu dada. Hříček se objeví na desce víc, ale tak brutální už není žádná," dodává písničkář, který jinak nabízí spoustu křehkých témat. Třeba ve skladbě Moc dobře vím zpívá o tom, že člověk nosí po kapsách spoustu telefonních čísel, ale jakživ nikomu nezavolá. "Třeba by to rád udělal, ale říká si, jestli se to vůbec hodí," dodává Redl.

 

V písni Bůh s tebou, Ameriko, Redl náhle zvolá: "Alláh s tebou, Ameriko". "Neodpustil jsem si drobnou zlomyslnost. Ovšem tahle píseň nevznikla po 11. září 2001. Je stará skoro dvacet let a je to píseň o conquistě (dobývání Ameriky Španěly, pozn.). Původně jsem ji napsal pro představení Popfestival, které dělalo amatérské divadlo ve Zlíně. Z textu jsem zachoval jen slogan. Říkal jsem si, že asi budu napadán z konjunkturality. Ale já žádné aktuální písně nedělám. Jsem strašně pomalý. Záviděl jsem Jarkovi Nohavicovi, který rychle napsal Baníčku náš, nikdy tě neopustíme. Kolegové všechno stíhali, s tou tužkou žili na tepu doby, která se přes mě často převalila," říká Redl.

 

Čím může písničkář jako on obstát v nynější době, ve které se trendy i žánry střídají a pro začátečníky je těžké prorazit? "Člověk musí vyvinout soustředěný tlak, ty kapky nakonec jamku do skály udělají. Je to práce, kterou nemám moc rád, sebere mi spoustu energie, protože nerad mluvím o desce, která je už hotová. Nezávidím mladým kapelám. Na druhou stranu si můžou zpívat a hrát, co chtějí," míní Redl.

 

Muziku by dělal, i kdyby si k ní tolik lidí cestu nenacházelo. "Možná bych přitom musel ráno vstávat někam do práce. Dnes mají děcka devatenáct a už vydaly jednu nebo dvě desky. Když se s nimi bavím, říkám: To má ještě čas. Já udělal první dobrou desku, když mi bylo třicet," míní Redl. Další dobrou či výbornou deskou jsou i Dopisy z květin, jedno z nejrozmanitějších alb Vlasty Redla a kapely Každý den jinak.