Zuzana Homolová - zjevem i zpěvem slovenská lidová madona - neměla o vybrané české doprovázeče nikdy nouzi. První album jí v roce 1989 aranžovali Vladimír Merta a Jan Hrubý, o druhé se doslova podělila s Jiřím Stivínem. Pto třetí, složené ze čtrnácti lidových, především horehronských balad, si vybrala Vlastu Redla. Valašský pudivítr tentokrát předčil i sám sebe a měl ještě citlivější ruku než při proslulém experimentu s Hradišťanem.
Pomocí syntezátoru, kytar, citery, mandolíny violy, kontrabasu, bubnu dakota a taiko, různě naplněných lahví a dokonce i gum používaných do spodního prádla objevuje Redl - jediný hráč alba - tajemné, většinou však jednoduché prostory k do¬kreslení staletých příběhů o lásce a smrti. Album otevírá i zavírá osudové rytmické brnkání dřevěné krosny; tedy žádná podobnost se zasněnou irskou Enyou, ba ani s prudčími Dead Can Dance.
"Dám ti, Magdalénka, dám spovedi dosti, až ti budu frkat z tvojej hlávky kosti" - pro tukový dech balad, čpící až turecký mi nájezdy, vymýšlí Redl svá zvuková pohanství. Jeho aranžmá jsou nepopisná - jedinými rušivými klišé jsou tu zvuky varhan ilustrující verš "šli na omšu" a hlasové ozvěny v baladě Terka, Terka.
Melodická slovenština Zuzany Homolové lety zprůrazněla a hlas, který z dívčí křehkosti dospěl k větší objemnosti a vícepólovému ženství, jde ještě víc na kořen textu. Ty jsou otištěny ve slovensko-anglické brožuře; historicky je přesně zařazuje Eva Krekovičová, jejich obsah detailně zkoumá Ladislav Snopko. Ve stejně laděném obalu Juraje Horvátha se zkrátka nachází ve všem všudy výjimečný disk, jehož vnitřní síla mnohonásobné přerůstá - podobně jako u Bittové či Andrtové - jeho tržní efektivitu.
Jiří Černý
Autor je hudební kritik